V západním světě jsme přivykli představě boha – muže, ať již tato myšlenka pochází z křesťanství, judaismu nebo islámu. Když přemýšlíme o bohu, kdesi v našem podvědomí je obrázek starého muže na nebesích, který má určitý soubor zákonů, pravidel a omezení, jimž se všichni musíme podřizovat. Jestliže budeme poslušni těchto pravidel, bůh naši poslušnost odmění a bude nás milovat, avšak jestliže neuposlechneme, budeme souzeni a potrestáni. Dokonce i v dnešní době, kdy síla této víry byla oslabena, a mnoho lidí v boha nevěří vůbec, obraz Jehovy ze Starého zákona je velmi silný. I když na vědomé úrovni můžeme takovou představu boha odmítat, na úrovni našeho nevědomí a v našich společenských strukturách tento náhled přetrvává. Když cítíme, že jsme udělali něco nesprávného, či že jsme zhřešili, cítíme se určitým způsobem provinile nebo nedostatečně a očekáváme potrestání. Je to v nás tak silně zakořeněno, že do značné míry je postava „Jehovy“ jedinou možností, jak si můžeme představovat boha. Zdá se, že máme jen dvě možnosti – tento bůh v podobě muže buď existuje, nebo není vůbec žádný bůh.
Ježíš Kristus, prostřednictvím učení, jež známe jako Nový zákon, se pokusil nabídnout alternativu, tím, že popsal Boha lásky, jenž nás miluje bez ohledu na to, co děláme, nebo kým jsme. Naneštěstí, i když se křesťanství snaží držet se Kristova učení, při diskusích s mnoha křesťany zjišťujeme, že jsou stále silně ovlivněni Jehovou ze Starého zákona, a vidí Boha jako hněvivého soudce, jenž vás trestá pokud se nechováte „správným způsobem“.
Nicméně, ve druhé polovině dvacátého století se objevila nová koncepce boha. Tentokrát Bůh není muž, ale žena. Zastánci tohoto názoru hovoří o „Velké Bohyni“ nebo „Velké Matce“, jež existovala v západním světě před počátkem mužských náboženství a předtím, než křesťanství ovládlo celou Evropu. Bylo napsáno mnoho knih o tom, že je nutné obrátit se k Velké Matce, jež byla ignorována v západním světě celá tisíciletí.
V této souvislosti, přemýšlíme-li o myšlence ženské Stvořitelky v čistě intelektuálním světle, tato myšlenka se zdá být zcela směšná. Proč by mělo záležet na tom, zda Bůh je muž nebo žena? Je jisté, že Nejvyšší Božství nemá vůbec pohlaví. Východní náboženství jako Buddhismus či Taoismus již přijaly myšlenku bezpohlavního Boha. V Taoismu se seznamujeme s koncepcí „Tao“, což znamená „Cesta“. Není tam žádná bytost, kterou by bylo možné uctívat, nebo na níž by bylo možné se obracet. Buddhismus je podobný, ale jelikož jeho myšlenkám vyučoval muž historického významu, Gautama Buddha, je to on, jenž je uctíván, přes to, že zdůrazňoval, že není Bohem.
Kdybychom posuzovali boží podstatu čistě logicky, byly by taoistická koncepce nejblíže pravdě, protože vnímá nejvyšší entitu jako čistou energii, mimo jakoukoliv představu lidského těla nebo povahy. Problém je v tom, že lidé obtížně chápou o čem Tao vlastně je. Je vždy záhadné a mimo schopnost porozumění naší omezenou myslí. Zdá se, že potřebujeme obraz, k němuž můžeme mít vztah, jemuž rozumíme v lidských pojmech. Nejpravdivější pojetí Boha, jemuž jsme schopni porozumět, a jenž zapadá do naší představy milujícího božství, je Bohyně – Velká Matka. Bůh v mužské podobě je všemohoucí, ale soudí, odsuzuje a poskytuje lásku pouze v omezené míře. Používá svoji moc k potrestání těch, kteří se dopustí přestupku a k odměňování těch, kteří jsou poslušní. Muž činí to samé. Nicméně, když přemýšlíte o matce, dostanete jiný obraz. Ideální matka poskytuje svým dětem bezpodmínečnou lásku, která se nikdy nemění. Bez ohledu na to, co dítě udělá, stále jej bude milovat, podporovat v jeho růstu, a hýčkat. Dokonce i když jí dítě ublíží, nebo se dopustí strašných zločinů ve společnosti, tato láska nikdy nezmizí. Moudrá matka ovšem podporuje milující chování a snaží se zabránit chybám, ale její láska nikdy nezakolísá.
Když přemýšlíme o Velké Matce, přemýšlíme o entitě, která nás miluje všechny a navěky, protože jsme ti, jež stvořila, její děti, máme-li použít pozemského přirovnání. Toto je naprosto odlišná představa od té, jež souvisí s Bohem v mužském pojetí, jenž se opírá o hrozbu trestem, nebo odnětí lásky a odměn, aby nás přiměl ke správnému chování. Protože nyní přichází čas, aby muži přijali a ocenili ženskou stránku našeho Stvořitele, je logické uctívat boha v ženské podobě. Jedině tak můžeme přinést rovnováhu naší společnosti, která potlačovala a popírala dary Velké Matky po celá tisíciletí.
Jak všichni víme, v naší společnosti je mnoho lidí, kteří neposlouchají církevní přikázání a stále unikají potrestání. Zdá se, že někteří z nich překračují všechny společenské zákony a náboženství stále prosperuje. Jiní jsou poslušni všech pravidel, chovají se s velkou pokorou a láskou, nicméně se nezdá, že by za své chování obdrželi nějakou odměnu. Patří často k opovrhovaným a zneužívaným. Církve se vyhýbají důsledkům této skutečnosti poukazem na to, že tito lidé budou šťastni v posmrtném životě a jiní že přijdou do pekla. Protože toto je jen spekulace, nemá to žádný praktický význam pro ty, kteří trpí tady a teď. Jediné co kněží mohou udělat, je nabídnout nám lepší život, až budeme po smrti – ale nemohou nám poskytnout štěstí a radost nyní. V kontrastu s tím velekněžky Velké Matky nám mohou slíbit mír, radost a ráj na této Zemi ještě během našeho života.
Abychom se dostali do ráje nemusíme být trestáni ani podstupovat žádné oběti kvůli budoucím odměnám, vše, co se od nás žádá, je změna postoje. Ve světě mužského boha, ať již k nám promlouvá formou křesťanství, judaismu, islámu nebo vědy (což je poslední mužské náboženství), se nám nabízí svět založený na konfliktu a strachu. Musíme přijmout pravidla a omezení, která nás udržují v poslušnosti, musíme přijmout mužský svět agrese a dobyvačnosti, ať již se těmi dobytými jsme my či jiní. Na všechny harmonické myšlenky o lásce a štěstí se nahlíží jako na nemožné a jako jedniná cesta ke spáse nám zbývá utrpení. Podle tohoto světového názoru, učíme se a rosteme pouze v boji a v bolesti, takže se boj a bolest stává nevyhnutelnou součástí naší existence.
Podíváme-li se na ženský princip a na Velkou Matku, vidíme jinou perspektivu. Velká Matka se bude vždy o nás starat, bez ohledu na to, co děláme, nebo v co věříme nebo co říkáme. Nežádá od nás, abychom vstoupili do nějaké církve nebo abychom se chovali určitým způsobem, abychom si „zasloužili“ její lásku – miluje nás stejným dílem všechny. Ženský princip je principem harmonie, pospolitosti, radosti a míru. Kněží mužského boha vidí svět, v němž není harmonie, kde pouze silní přežijí a slabí padnou. To není nezbytné.
Ženské vidění světa nám ukazuje harmonii ve všem – na Zemi, a v celém Stvoření. Tuto myšlenka základní harmoničnosti popsal velmi srozumitelně James Lovelock v knize „Gaia“. Je na tom zajímavé to, že svoji knihu pojmenoval po starodávné Bohyni Země, jež byla uctívána jako původní božstvo. Ačkoliv byla svého času uznávána jako první, jež se zrodila z prvotního chaosu, pozdější kultury ovládané muži ji znehodnotily a postavily nebeské bohy Urana a Dia nad ní.
Pravda o naší existenci je taková, že způsob, jakým nahlížíme na Zemi, na níž žijeme a na naše spoluobčany, ovlivňuje naše životy. Naše obavy a touhy působí jako magnet, přitahující k nám realitu, o níž věříme, že je pravdivá. Jestliže věříme v konflikt a omezenou lásku, že jestliže se nebudeme chovat určitým způsobem, nebudeme milováni nebo odměněni, pak toto se stane realitou, již vytvoříme. Staneme se agresivní nebo se stáhneme do obrany vůči jiným lidem, protože budeme očekávat, že nám ublíží, nebo nás budou zneužívat. To zpětně přivolá tu agresivitu, jíž se obáváme a potvrdí naše obavy. Jestliže budeme věřit, že pouze nejsilnější a nejnemilosrdnější přežije, a že tak to zařídil sám bůh, pak nebudeme mít žádné zábrany, abychom využívali naši zemi a své bližní. A zároveň zde bude všudypřítomný strach, že někdo ještě silnější a bezohlednější nám vezme vše, co jsme získali. Jestliže si rovněž dovolíme soudit jiné lidi a shledávat je lepšími nebo horšími, než jsme my, budeme žít v obavách, že nás budou soudit jiní. Stvořili jsme boha, který právě toto činí po naší smrti, některé pošle do nebe a jiné do pekla podle svého posouzení naší hodnoty.
Dějiny našeho druhu jsou po několik posledních tisíciletí založeny na konfliktu. Naše pojetí toho, co je správné, je podloženo silou, což je zejména mužská vlastnost. Dobrý příklad toho vidíme, podíváme-li se na válku o Falklandy. Británie vyslala zvláštní jednotky na Falklandské ostrovy, aby je zpětně převzali od Argentiny, jež je vzala nám. Kdybychom neměli silnou armádu a nímořnictvo, Falklandy by nyní patřily Argentině. Každá strana konfliktu věřila, že právo je na její straně, nicméně to, co rozhodlo, byla síla. Ačkoliv jsme v mnohém podstatně osvícenější, než jsme byli v minulosti, naše společnost je stále založena na víře, že síla je právo. Hranice mezi státy, rozdělování bohatství a půdy a používání určitého jazyka vděčí za svojí existenci použití síly proti slabším lidem. V každé zemi platí nepsaný zákon, podle něhož čím jste silnější a mocnější, tím spíše si můžete dovolit zákony a práva jiných lidí, kteří jsou slabší než vy. Jakmile jste jednou nahromadili bohatství a moc za pomoci použití agrese, pak povoláte Právo, Policii a Náboženství, aby zabránily jiným, stejně bezskrupulózním lidem v tom, aby vás připravili o to co máte. V takovém světě nemůže být nikdo šťastný. I když jste silní, mocní a úspěšní, je zde všudypřítomný strach, že jednoho dne vás vaše síla a moc opustí a vy se stanete obětí jiných.
Ale kdybychom se vrátili k uctívání Velké Matky, naše životní směřování by nevyhnutelně vedlo k harmonii. Proto by se snížila pravděpodobnost agrese vůči jiným lidem a dokonce by se snížila pravděpodobnost agrese vůči nám. Protože bychom hledali důkazy harmonie, harmonie by se dostavila a protože by nikdo nebyl vnímán jako hrozba vůči nám, neprovokovali bychom agresivitu v jiných, ani bychom ji nepřitahovali k nám. Spíše bychom spolupracovali se svými bližními a neměli bychom důvod je využívat. V harmonickém Vesmíru není zapotřebí bojovat o to, co potřebujete – všechny zdroje, ať již materiální, citové nebo duchovní jsou dostupné všem, protože oni věří, že tak to je. Myšlenka chudoby může existovat pouze když existuje strach, že byste mohli postrádat něco, co potřebujete a že jediný způsob, jak si to opatřit, je správné chování, síla, nebo příslušnost k tomu správnému náboženství či skupině.
Nikdo by neměl důvod cítit se méněcenný, tak jako se cítíme nyní, protože bychom věděli, že nás Velká Matka miluje. Ačkoliv můžeme mít chyby, nijak to nezmění její lásku a ona je vždy připravena pomoci a podpořit nás. Neměli bychom už ten vnitřní konflikt, naočkovaný nám kněžími mužského boha, odrážejí svět jako místo strádání a boje, a tudíž by nám bylo umožněno žít v míru se světem a s námi samotnými.
Naneštěstí, během zaznamenaných dějin, jsme nepoznali nic, než patriarchální společnost. Ačkoliv existují nějaké důkazy o tom, že matriarchální společnosti existovaly, nemůžeme říci nic o tom, jak fungovaly. Všechny důkazy o tom, že takové společnosti existovaly a že byly harmonické, byly nemilosrdně zničeny kulturami ovládanými muži, které nad nimi zvítězily a tam, kde tyto důkazy nemohly být zničeny, byly pozměněny tak, aby podporovaly ideje převažujícího náboženství a kultury. Nicméně, existují pověsti o Zlatém Věku, jenž existoval před zaznamenanými dějinami, v mnoha mytologiích a náboženstvích. Na východě, Tao-te Ching hovoří o době, kdy každý žil v harmonii a připisuje přechod od tohoto období míru naší patriarchální společnosti. Původně, v tomto Zlatém Věku, nebyly žádné konflikty, ani žádné zákony a pravidla. Byly zaváděny postupně, až jsme se dostali do současného stavu společnosti řízené strachem.
Dnes se společnost opět mění a budoucnosti vstoupíme do nové matriarchální společnosti. Je zřejmé, že vždy budou existovat jedinci, kteří budou takovému vývoji klást odpor, někteří proto, že si budou přát udržet patriarchát, a jiní proto, že věří, že v ideální společnosti jsou muži a ženy rovni. Toto není dosud možné, dokonce i kdybychom byli schopni definovat, co vlastně slovo „rovnost“ znamená. Jak ukázaly poslední výzkumy (v Brain Sex od Anne Moir a Davida Jessela), existuje zásadní rozdíl mužským a ženským mozkem, což se projevuje v rozdílech, jak muži a ženy myslí a cítí. Zatímco muži mohou ignorovat pocity a spoléhat se na „logiku“ při rozhodování, je pro náš vývoj nezbytné, abychom ustavili společnost ovládanou ženami, společnost, v níž budeme uctívat ženské božstvo a v níž se muži naučí se starat o jiné.
Je možné, že v budoucnosti budeme mít společnost, v níž žádné pohlaví nebude dominantní, ale v našem současném stadiu vývoje je duchovně nezbytné a zcela nevyhnutelné, aby v naší společnosti začaly vládnout ženy, jak to budeme v jiných kapitolách vysvětlovat. Takový vývoj bude ku prospěchu mužů i žen. V současnosti, naše patriarchální společnost, se svými mnoha pravidly a omezeními, se svojí agresivitou a intolerancí, poskytuje obrovskou výhodu mužům, protože odráží jejich způsob nazírání na svět. Není žádný způsob, jak by mohli ženy nebo muži dosáhnout v takové společnosti rovnosti. Můžeme pozorovat touhu po svobodě v mnoha zemích světa a rostoucí přijetí alternativních životních stylů. Mnoho patriarchálních struktur omezujících svobodu je podkopáváno nebo ničeno. V tomto klimatu budou ženy méně znevýhodňovány než dříve, protože mají menší potřebu pořádku a hierarchie než muži a protože muži již nebudou moci používat agrsivitu a logiku se stejnou nelítostností, jak jsou zvyklí. Když muži uvidí, že schopnost žen použít jak intelekt, tak i city při rozhodování vede ke větší stabilitě, nebudou už toužit vládnout. Jasně uvidí, že budou podstatně šťastnější, když jim budou vládnout ženy, než kdyby jim vládli jiní muži a rádi jim přenechají řízení společnosti.